Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud bych měl vybrat jednu desku, která za rok 2020 nejčestněji reprezentuje svatostánek extrémní hudby, pojmenovaný Obscene Extreme, bude to aktuální počin kvarteta DROPDEAD. Pětadvacet minut, do kterých banda veteránů napěchovala třiadvacet songů, je tmelem, který lepí do jednoho soudržného tvaru hardcorepunk, crust, grindcore i powerviolence té nejvyšší jakosti. Je to esence zaťatosti, tlaku, syrovosti a hudebního brutalismu.
Tihle pánové jsou jedním z pilířů extrémní scény od roku 1991, a i když za ty tři dekády vydali jen 3 alba, nikdo jim neodpáře status kultu. Na třetí dlouhohrající nahrávku jsme čekali dvaadvacet let, ale vyplatilo se. Nutno také zmínit, že na DROPDEAD není možné nahlížet jako na línou kapelu. Ano, mají jen tři desky, ale také tři EP a desítku splitek včetně devět let starého sedmipalce s CONVERGE. A když už jsem je zmínil, nutno doplnit, že právě jejich kytarista Kurt Ballou je mimo jiných podepsán také pod současným zvukem DROPDEAD.
Koncert na Obscene Extreme 2019 mi dal jistotu, že tento veterán z Rhode Islande nedokáže uhnout z nastoleného směru. Žádné měknutí se nekoná. „Dropdead 2020“ je po rytmické stránce rozjetý vlak, který má své koleje a neuznává výhybky.
Celá deska má nakažlivou energii a mladický nádech, což jí dodávají melodické elementy jak v kytarách, tak ve vokálu. Některé písničky díky tomu řadím do kategorie punková hitovka. DROPDEAD v roce 2020 skložili materiál, který s vámi začne cvičit. Najednou jste pevně přilepeni k textu a s Bobem Otisem řvete v obýváku jeho texty. Tu návykovost tomu dává hlavně velmi přirozená kadence křičených textů, které do hudby sednou s přirozeností, jakou má v daném žánru málokterá jiná kapela.
Pro mé uši je „Dropdead 2020“ naprosto precizně vybalancovanou deskou. Je z ní cítit lehkost a přirozenost v tom, jak skladby plynou. Současně je zde pro mě úplně skvěle vyvážený poměr extrému, melodiky a syrovosti. Oblíbil jsem si střednětempé hymny, založené na skvěle fungujícím riffu, jako je „Book Of Hate“, a současně vypalováky levelu rychlé vyhlazení, které nepřesahují jednu minutu. V jádru ale tepe starý energický hardcorepunk, který je o poznání natlakovanější než cokoliv ostatní, a který když odšpuntujete, počastuje vás velmi intenzivní sprchou. „Dropdead 2020“ je diamant extrémní scény, u kterého nemusí zkoušet ryzost. Je na první pohled maximální možná.
1. Prelude
2. Torches
3. Road To Absolution
4. Only Victims
5. Warfare State
6. Corrupt
7. On Your Knees
8. Vultures
9. The Black Mask
10. Ashes
11. Book Of Hate
12. Flesh And Blood
13. Stoking The Flame
14. Bodies
15. Hatred Burning
16. Nothing Remains
17. Abattoir Of Pain
18. Stripped By The Knife
19. Hail To The Emperor
20. Before The Fall
21. United States Of Corruption
22. Will You Fight?
23. The Future Is Yours
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.